Do Baňos jsme z Latacungy vyrazili v neděli ráno. Začali jsme snídaní u paní domácí, zaplatili hotel a rozloučili se. S cestováním nebyl, jako obvykle, problém. Když jsme přišli na autobusový terminál Latacunga, hned se nás ujali místní nahaněči a nasměrovali na správné místo. Autobus vyrazil kolem deváté hodiny, přestoupit jsme museli ve městě Ambato a odtud vyrazili směr Baňos. Musím opět poznamenat, že autobusová doprava je zde perfektní - častá, celkem komfortní a levná. Do Baňos jsme dorazili někdy před polednem. Měl jsem vytypováno několik hotelů, na druhý pokus jsme si vybrali k naší spokojenosti. Bylo zrovna krásné slunečné počasí, takže Hanka vytáhla z batohu sykýnku a vyrazili jsme na obhlídku města a samozřejmě na oběd. Dali jsme si (konečně !) místní specialitu - pečené morče. Tady se mu říká docela výstižne "quí". Bylo pečené na dřevném uhlí, s bramborem, trochou rýže a zeleninou a chutnalo trochu jako králík. Pochutnali jsme si, doporučujeme.
Slovo "baňos" znamená ve španělštině lázně (nebo taky záchod, ale to nebyl tento případ). Lázně tady doopravdy jsou, asi nejznámější v zemi a městečko docela lázeňsky i vypadá. Leží na úpatí 5023 metrů vysoké činné sopky Tungurahua (což prý znamená v kečuánštině "ohnivý chřtán") ve výšce asi 1800 metrů nad mořem. Sopka zásobuje město horkými minerálními prameny, ale občas také kouřem a sopečným popelem (naposledy v r. 2006). Ve zdejších papírnictvích je možné pro tento případ zakoupit jednoduchý respirátor a na nárožích ulic jsou šipky, ukazující směr pro případ evakuace. Na nás ale byla sopka milá a nabídla nám jen ty horké prameny. Do lázní jsme se šli podívat hned odpoledne. Byla neděle a v bazénech byla hlava na hlavě. Nejteplejší bazén má až 40°C teplou kalnou minerální vodu. Vydrželi jsme tam asi hodinku, pak se vrátili na hotel.
Hned vedle lázní stéká z vysokého úbočí sopky malá říčka a vytváří krásný vodopád, kterému se říká Agua Santa (Svatá voda). Zdejší obyvatelé ji mají ve velké úctě, věří v její léčivé účinky a nosí si ji domů v lahvích.
Večer jsme vyrazili opět na obhlídku města, k večeři jsme měli kuře. Jo, kuře je tady velmi častý pokrm, je zajímavé, že to zdejší je asi tak dvakrát větší než to naše a když si dáte čtvrtku, nejde skoro sníst.
Baňos
Ruta de las Cascadas
Baňos leží v hlubokém údolí na východní straně And. Kaňonem protéká řeka Pastaza a klesá prudce k městu Puyo, kterému se říká brána amazonie. Postranní přítoky řeky vytvářejí na stěnách kaňonu velkolepé vodopády. To byl také cíl našeho dnešního výletu. Místní cestovní agentura za levný peníz organizuje projížďku údolím otevřeným autobusem, kterému se říká chiva (čiva). Vyrazili jsme ráno po desáté hodině. Na atraktivních místech je údolí překlenuto lanovkou (tarabita), která vás zaveze přes údolí k vodopádu, takže je možno podívanou vychutnat hezky zblízka. Na poslední zastávce jsme pěšky sestoupili až na dno kaňonu k nádhernému Pailón del Diablo (ďáblův kotel). Cascadas
San Martin
Po návratu z výletu jsme prohlédlo místní tržiště, ochutnali místní jídla. Pak jsme se vydali va výlet do vesnice San Martin, která leží za městem. Bylo horko, slunce pořádně pálilo. San Martin ležní na dně údalí, řeka Pastaza se valí hlubokou průrvou ve skále. Připomnělo nám to město Ronda ve Španělsku, ale tady to je snad ještě hlubší. Ve vesnici je malá zoologická zahrada. Prohlédli jsme si expozici hadů a ptáků. Pak jsme si dali kafe a šli zpátky do Baňos. San Martin
Rafting
Další den nás čekal adrenalinový zážitek - objednali jsme si rafting na řece Pastaza. Údolí řeky už jsme znali z předchozích výletů, přesto jsme měli jen mlhavou představu o tom, co nás čeká. Nikdy jsme ještě na raftu nejeli, ale Hanka usoudila - teď nebo nikdy. Ráno jsme zjistili, že přes noc docela vydatně pršelo, takže drhnout o dno určitě nebudeme. Sešlo se nás asi osmnáct účastníků, kromě nás samá mládež, vydalo to na tři čluny. Nasedli jsme do čivy, na střeše čluny a vyrazili údolím po proudu řeky. Když jsme dorazili na místo, navlékli nám neopren a začala instruktáž. Velmi zajímavá pasáž byla o tom, co dělat, když vypadnete ze člunu. No a pak to začalo. Z cesty nemám bohužel žádné fotky, foťák musel zůstat na suchu, ale i tak jsem měl plné ruce pádla. Vody bylo opravdu dost a místy to bylo velmi akční. Cesta trvala něco přes hodinu a docela jsme si to užili. Poznal jsem, že instruktáž nebyla zbytečná, neboť jedna dívka opravdu vypadla z člunu, ale bravurně jsme ji zachránili a opět nalodili. Vše ale šťastně dopadlo a akci jsme zakončili společným obědem. Když jsme se vrátili do Baňos, loučili jsme se s ostatními jak staří kamarádi. Rafting
Las Antenas
Jak už jsem napsal, Baňos leží v hlubokém údolí, okolní hory se zdvihají přes tisíc metrů nad město. Jedna z nich, pojmenovaná podle komunikačních stožárů Las Antenas, byla cílem naší další výpravy. Na její vrchol vede solidní cesta a my jsme se tam jako řádní turisté nechali vyvézt taxíkem. Už samotná cesta autem byla úchvatná, nahoře krásný rozhled do údolí. Měli jsme jen jednoduchou mapku z informačního centra. Taxikář nám poradil, kudy dolů. Hned na začátku cesty bylo obydlí, u něj domácí paní zrovna trhala květy bezinek (ano, běžně tady rostou). Hana se poptala, jestli jdeme správně a hned se obě daly do řeči o tom, jak se dělá správná bezinková limonáda. Recepty se trochu lišily, vždyť je to druhý konec zeměkoule! Pokračovali jsme dál klikatou cestou do údolí, sluníčko pěkně pražilo. Doufali jsme, že se nám na protějším úbočí odhalí Tungurahua, ale zůstala cudně v mracích. Dále jsme potkali místního rolníka, který cosi kutil na políčku. Hned se dal do řeči, utrhl nám pár natvrdlých broskví a poradil zkratku pěčinou, kterou chodí oni. Byla to opravdu pěšinka pro pěší v bujné vegetaci - hezké. Sestoupit tisíc metrů do údolí bylo trochu znát v nohou, ale v pohodě jsme dorazili na asfaltovou silnici poblíž San Martin. Tam už jsme to znali a tak jsme nevynechali příjemný bufík na návsi a pak odpočatí dorazili do Baňos. Las Antenas
Na další den už byl naplánován přesun do městečka Alausí, kde nás čekal výlet vláčkem. Cesta autobusem už pro nás nebyla žádný problém.