Toto městečko, ležící dále na jih při panamerické dálnici je zajímavé tím, že je to "železniční uzel". Uvozovky jsou proto, že železnice to má v Ecuadoru velice obtížné. V prvé polovině minulého století byla budována páteřní železniční trať andským údolím od severu na jih a spojovala m.j. hlavní centra - města Quito a Cuenca. Asi v polovině cesty, právě v Alausí, pak začínala odbočka z hor dolů k pacifiku do průmyslového přístavního centra Guayaquil. Faktem je, že celou trať se nedařilo udržet v řádném provozu - horský terén, počasí, lijáky, sesuvy půdy i společenské problémy přispěly k tomu, že dnes je v provozu jen několik krátkých úseků, které jsou v provozu spíše kvůli turistům a nemají praktický hospodářský význam. Nejznámější je dnes právě úsek Alusí - Sibambe. Trať zde překonává prudké klesání o 765 metrů z výšky 3350m kolem hory Nariz del Diablo (Ďáblův nos), jedná se o nejstrmější železniční trať na světě. Trať nebylo možné postavit v serpentinách a tak je vedena cik-cak po úbočí hory. Dnes je trať nově zrekonstruovaná a vozí turisty.
Výlet vláčkem byl samozřejmě i naším cílem. Do města jsme přijeli někdy po poledni, ubytovali se v hotýlku na náměstí a vyrazii na prohlídku. Bylo poznat, že jsme v oblasti více na jih, která je znatelně více "indiánská" naž severní končiny. Okoukli jsme nádraží, centrum a vyšli na kopeček nad městem, odkud shlíží na město velká socha patrona města - svatého Petra. Výlet vláčkem nás čekal příští den. Alausí
Nariz del Diablo
Vlak vyjížděl v osm hodin ráno. Na nádraží to bylo pár minut cesty. První překvapení bylo s nákupem jízdenek - obrovská procedura s několikanásobným zápisem do lejster a kontrolou pasů - něco velmi neobvyklého v Ecuadoru. Vláček měl asi tři historické vagony, v každém byl průvodčí/průvodce, který měl v průběhu cesty (kromě kontroly jízdenek) dvojjazyčný výklad o zajímavostech trati, historii jejího budování, místní indiánské komunitě a okolní přírodě.
Trať byla vybudována především prací vězňů a trestanců, naverbovaných ze střední Ameriky pod příslibem propuštění na svobodu. Mnoho se jich však svobody nedočkalo. Hora, jejíž původní jméno bylo Condor Puňuna (Hnízdo kondora) dostala nové jméno Nariz del Diablo (Ďáblův nos). Kondoři zde dříve skutečně žili, ruch stavby a výbuchy dynamitu je však vyhnaly pryč a nikdy už se nevrátili. Kraj kolem Sibambe je obýván malým indiánským kmenem Nizag, dnes jej tvoří asi 300 rodin. Doposud jim patří asi 1650 hektarů půdy a do značné míry si udržují původní způsob života a zvyky.
 |
| Plakát v muzeu |
Zpět do Alausí jsme se vrátili kolem poledne. Vyzvedli jsme z hotelu připravené batohy, místní taxikář náz za dolar vyvezl na panamerickou dálnici nad městem, kde byla zastávka autobusu do našeho dalšího cíle - čekalo nás město Cuenca.
 |
| Na zastávce |