Je to velké, poměrně moderní velkoměsto (asi 2,5 mil. obyvatel).
Leží asi 20km jižně od rovníku v nadmořské výšce kolem 2800m v hlubokém údolí And. Ze západu i východu jsou vysoké hory, takže klima není vůbec tropické, ale spíše takové jarní (18 - 24 °C), jako když je u nás v květnu hezky, noci jsou docela chladné. Od Tichého oceánu se valí do Amazonie spousta oblačnosti, je poměrně často zataženo, ale když vyleze slunce, je velmi prudké a připaluje velmi rychle (ověřeno), chrání se před ním i místní obyvatelé.
Když Španělé přišli do Ekvádoru v r. 1526, stáválo zde Incké město Quito (která stálo na troskách starého sídliště místního kmene Quitu). Sami Inkové ho raději před Španěly pobořili a tak měli Španělé pro nové Quito dostatek stavebního materiálu. Začali jej stavět v r. 1534 a historické jádro se zachovalo téměř nedotčené do dnešních dnů, je prohlášené za historickou památku Unesco. Jako každé koloniální město je postavené v pravoúhlé síti ulic, budovy tvoří bloky, zvané quadra. V centru je ponechána jedna quadra prázdná a tvoří centrální náměstí - Plaza Grande, na kterém stojí hlavní katedrála a hlavní správní budova, dnes prezidentský palác.
Prezidentský palác je přístupný veřejnosti, konají se organizované prohlídky, samozřejmě musí každý projít rentgenem a osobní prohlídkou. Průvodce Vás pak provede budovou, trasa prohlídky se operativně mění tak, aby návštěvník uviděl maximum a přitom nebyl narušen běžný provoz instituce.
Hlavní katedrála byla postavena jako jedna z prvních budov ve městě. Překvapí její poměrně nízké a nanápadné věže. Byla totiž několikrát poničena zamětřesením a tak architekti pochopili, že je třeba respektovat přírodu.
Park na Plazza Grande je nádherný, fascinují obrovské araukálie a palmy.
Kousek od Plaza Grande je druhá dominanta starého Quita - Plaza San Francisco s klášterem františkánů Monastery San Francisco, který je největší koloniální stavbou ve městě. Františkáni přicházeli do Ameriky vzápětí po armádě a přes svoji rozporuplnou misionářskou roli zde zanechali nesmazatelnou stopu. V areálu kláštera je k vidění překrásný kostel, muzeum a krásné nádvoří - patio.
Při procházce starým městem jsou k vidění staré městské domy v typickém koloniálním stylu. OldTown
Městské parky
Krásné parky jsou chloubou města. Je třeba říci, že jsou zde ideální podmínky: celoroční teplo (i když není horko), stálá vláha a pořád ještě poměrně čisté prostředí.
Blízko centra je malý ale krásný trojúhelníkový park La Alameda.
V jižní špičce parku stojí monumentální památník Simona Bolívara . I když jsem se tomu přirovnání bránil, připomněl mi svou monumentalitou Stalina, který kdysi stával na Letné (i když ho znám jen z obrázků, asi to byla větší obluda). Každopádně tím ale nechci nějak srovnávat tyto dvě osobnosti.
Kousek na sever od Alamedy je další, trochu větší park El Ejido.
Asi největším parkem v novém městě je La Carolina.
TelefériQo
Jak už jsem napsal, Quito, i když je 2800 metrů nad mořem, leží v podlouhlém údolí mezi dvěma hřebeny And. Na západním okraji města se tyčí vyhaslý vulkán Pichincha do výše 4680 metrů. Po jeho úbočí je z města až do výše 4100 metrů vybudována lanovka, které se říká TeleferiQo . To byla samozřejmě výzva pro našeho sportovního ducha udělat si nový výškový rekord :) Na lanovku jsme se vydali ráno třetího dne našeho pobytu v Quitu, když už jsme měli pocit, že jsme si na vysokou nadmořskou výšku trochu zvykli. Je pravda, že první den v Quitu jsme více funěli do každého kopečka, ale bylo to asi také únavou z cesty a časovým posuvem. Vyrazili jsme ráno hned po snídani. Jako správní sportovci jsme si vzali taxíka, protože spodní stanice lanovky je už hodně ve svahu na kraji města. Když jsme tam dorazili, ještě se nejezdilo a bylo tam liduprázdno. Prošli jsme se kolem a za půlhodinku začal provoz. Počasí nebylo nic moc, bylo zataženo, viditelnost nevalná a po ránu docela chladno. Kabinka pro čtyři osoby jela nahoru asi 15 minut. Chvílemi nebylo vidět vůbec nic, ale nahoře se to vylepšilo, byli jsme nad mraky. V téhle nadmořské výšce roste už jenom hustá drsná tráva, krajině se říká páramo.
Vydali jsme se po stezce, která tvořila asi dvoukilometrový okruh kolem a z ní odbočovala vrcholová stezka na vrchol vulkánu. Ten jsme si ale jen z dálky pečlivě prohlédli. Jedna vrstva mraků byla pod námi a jedna nahoře. Doufali jsme, že se horní oblačnost alespoň na chvíli rozplyne a otevře se pohled na některý z vrcholů blízkých pětitisícovek, ale nedočkali jsme se. Počasí bylo stabilní :( Na téměř nejvyšším bodě našeho okruhu se stala zaznamenáníhodná událost - Hanka našla v blátě cesty krásnou jednodolarovku. Máme ji doma jako cenný suvenýr. No kdo holt umí, ....
Když jsme obešli okruh, dali jsme si zasloužené kafe a při poznání, že už toho víc neuvidíme jsme sjeli dolů. Stopli jsme si autobus a vyrazili na oběd a strávit odpoledne v parku La Carolina.
Nakonec pár fotek: Pichincha