je název vesnice ( asi 2,5 tis. obyvatel, 1250 metrů nad mořem), která leží na západním úbočí And. Vzdušnou čarou je vzdálená od Quita přibližně 45 kilometrů, autobus tam ale jeden dobré dvě a půl hodiny. Zpočátku cesta ještě stoupá přes západní hřeben And, aby pak v serpentinách prudce klesala k Mindu. Silnice byla celkem kvalitní, ale provoz, zejména v protisměru byl extrémně hustý. Bylo úterý, končil čtyřdenní karneval a kolony aut quiťanů se vracely z výletů na pobřeží zpátky domů.
My jsme se vypravili do Minda proto, že leží uprostřed deštného pralesa. Klima je zde naprosto jiné než v Quitu. Nízká nadmořská výška, vyšší teplota a otevřenost krajiny směrem k Pacifiku dělají své, takže to, že pršelo, bylo naprosto normální. Déšť byl spíše jemný, bylo teplo. Autobus nás vyhodil na rozcestí, odkud to bylo do vesnice ještě asi 6 kilometrů. Spolu s námi jel do Minda ještě jeden Švéd. Hodili jsme bágly na záda a vyrazili k vesnici. Ušli jsme sotva půl kilometru a stopli jsme auto jednoho místního obyvatele, který nás dovezl až doprostřed vesnice a hned nám nabídl nocleh. Nebylo to ale podle našich představ a tak jsme šli jinam. Možností ubytování je ve vesnici spousta, je vidět, že turistika se tu rozvíjí a místní v tom vidí příležitost k obživě. Nakonec jsme si vybrali ubytování v čerstvě adaptovaném domku. Z okna jsme viděli rovnou do hezké zahrady, kde se slétali u krmítka kolibříci.
Mindo 1
Druhý den jsme se vypravili na výlet. Z vesnice vede asi 4 kilometry dlouhá cesta pralesem až k řece, která teče hlubokým údolím, přes které vede lanovka na druhou stranu. Tam pak začíná celá síť značených stezek pralesem, každý si může vybrat. Vyrazili jsme pěšky k lanovce. Počasí bylo normální - nízká oblačnost, lehoučce pršelo a bylo teplo. Šli jsme pomalu, hodně jsem fotil.Po chvíli se k nám přidal jeden z místních psů - průvodců. Byl evidentně zvyklý za kousek žvance doprovázet turisty lesem. My ale bohužel v batohu nic neměli. Chtěli jsme u lanovky koupit nějaký pamlsek a odměnit ho za jeho služby, ale k jeho škodě nás těsně před lanovkou opustil. Později jsme to ale vynahradili jinému psímu průvodci na laguně Quilotoa.
Po cestě jsme se setkali s jedním místním, který měl stejnou cestu. Hanka s ním dlouhou dobu probírala aktuální témata, já koukal okolo a fotil.
Mindo2
Když jsme přejeli lanovkou přes údolí, vybrali jsme si stezku k několika vodopádům. Znamenalo to ale sejít lesem až na dno údolí, což byl místy docela krkolomný úkol. Nespěchali jsme, bylo to krásné a užívali jsme si. Nahoru to šlo kupodivu snáze, než jsme čekali. Ke konci se ale pořádně rozpršelo, takže jsme nasadili všechny pláštěnky a deštníky, co jsme měli sebou. Lanovkář nás převezl zpátky a my jsme vzápětí stopli auto, které nás dovezlo zpět do vesnice. Pár fotek zde: Mindo3
Dali jsme si oběd a kvečeru jsme probrouzdali celou vesnici. Rozhodli jsme se, že druhý den ráno odjedeme zase dál. Čekala nás cesta zpátky na vysočinu - město Latacunga.
Naše obydlí v Mindo:
